ominantní postavení štýrské zbrojovky (Oesterreichische Waffenfabriks- Gesellschaft Steyr – OEWG) se od počátku sedmdesátých let 19. století až do rozpadu monarchie opíralo především výrobu armádních pušek, později také kulometů systému Schwarzlose. Produkce samonabíjecích pistolí hrála ve výrobním programu továrny z hlediska celkového objemu vždy spíše okrajovou roli.

V roce 1909 uvedla zbrojovka na trh dva licenční modely pistolí, vylepšené konstrukce Jeana Warnanta a Henriho Piepera, z nichž druhý byl majitelem známé belgické zbrojovky. První model představoval kapesní variantu v ráži 6,35 mm Browning, druhý zvětšené provedení základního modelu, avšak zařízeného na náboj 7,65 mm Browning. Ačkoliv je zbrojovka uvedla na trh v témže roce, kapesní model dostal později označení Steyr 1909A, zatímco větší verze byla označována pouze rokem 1909. Konstrukčně shodné zbraně měly výklopnou hlaveň, zajištěnou v uzavřené poloze otočným záchytem s ovládací páčkou na levé straně těla pistole. Vratná pružina byla uložena s vodítkem nad hlavní, hák vodítka zapadal do vybrání v horní partii čela závěru, což zajišťovalo spojení závěru s vratným systémem. Pistole neměly vytahovač nábojnic, v případě selhače mohl střelec po vyklopení hlavně snadno odstranit nevystřelený náboj. Schránkový zásobník měl dva výřezy na zadní stěně, což umožňovalo střelbu jednotlivými ranami při vkládání ostrého náboje do vyklopené hlavně, aniž by střelec musel zcela vyjmout zásobník. Bicí mechanismus tvořilo kladívko, u většího modelu ovládalo výstražník, vyčnívající ze zadní stěny v případě napnutí bicího mechanismu.

Mimo civilní sféru doznal většího úspěchu model v ráži 7,65 mm Browning, zavedený pod označením M. 13 do výzbroje rakouského četnictva (Gendarmerie) a složek vojenské policie (Militärpolizeiwache).  Od civilního provedení jej odlišovalo především závěsné poutko připevněné na levé straně u spodního šroubu střenky.

Pistole model 1909 vyráběla štýrská zbrojovka před válkou v letech 1909–1911, po válce obnovila jejich výrobu v roce 1920 a ve výrobě se udržely až do roku 1929. V průběhu let používání služebních pistolí M. 13 se projevily nedostatky konstrukce: absence vytahovače nábojnic měla vliv na výskyt vzpříčení vystřelených nábojnic, velmi lehký závěr (74 g) zvyšoval namáhání pouzdra závěru v místě dorazu, zpětný ráz nebyl také vzhledem k použitému náboji nejmenší. V průběhu dvacátých let hledalo rakouské ministerstvo vnitra řešení k odstranění problémů s pistolemi. Jejich nahrazení armádním modelem Steyr M. 1912 nepřicházelo v úvahu již z toho důvodu, že ani armáda jich neměla dostatečné množství. Opětovné zahájení výroby by bylo rovněž ekonomicky nevýhodné.  Ani zkoušení nábojů 7,65 mm Browning se slabší prachovou náplní situaci neřešilo. Konečné řešení přinesla až rekonstrukce stávajících pistolí ve výrobním závodě, spočívající v konstrukci nového závěru o hmotnosti 160 g s vytahovačem a přepracovaným pouzdrem závěru s nárazníkem ze spirálové pružiny. Zvětšené rozměry závěru přinesly také nutnost zvýšení mířidel, takže původní hlavně byly ve zbrojovce upraveny přiletováním základny mušky s příčnou rybinovou drážkou. Úpravou prošla také ovládací páka záchytu hlavně, jejíž rozměry méně vyčnívaly než u původního modelu. Přepracované pistole dostaly označení M 34, případně jsou také známy pod označením Steyr M 1909/34.

ráže. 7.65 Brovning

v.č.31910

Zamluveno