V roce 1936 zavedla armáda Spojených států do výzbroje samonabíjecí pušku M1 v ráži .30-06 Springfield konstruktéra Johna C. Garanda. Vzhledem k jejím rozměrům a hmotnosti se již v prvních letech ukázalo, že není příliš vhodná a snižuje mobilitu pěších útvarů. V listopadu 1938 zformuloval náčelník pěchoty výzbrojnímu úřadu požadavek na konstrukci lehčí kompaktní zbraně s hmotností nepřesahující 5 liber a účinným dostřelem 300 yardů. Zahájení programu vývoje evidentně urychlilo vypuknutí války v Evropě, takže soutěž na novou zbraň se rozběhla po 1. říjnu 1940, kdy výzbrojní odbor stanovil rámcovou specifikaci pro novou pušku.  Požadavky doplnila podmínka použití náboje .30 carbine (7,62 x 33 mm), vyvinutého firmou Winchester ze zastaralé civilní ráže .32 Winchester self loading (WSL). K zahájení zkoušek předložených prototypů došlo až v květnu 1941 v důsledku zpoždění ve výrobě nových nábojů.  Z devíti předložených zbraní komise dvě odmítla již na počátku z důvodů překročení předepsané hmotnosti a jiné ráže. Do soutěže se tak dostaly pušky Woodhull, Hyde, Savage, Auto-Ordnance, Harington & Richardson, Springfield a Winchester. Poslední z nich předložila pušku Jonathana Ed Browninga, bratra proslulého konstruktéra Johna M. Browninga, přepracovanou týmem konstruktérů a Davidem Marschallem Williamsem. Zmenšením závěrového mechanismu původní pušky M1 a využitím Williamsova plynového systému s krátkým zdvihem pístu vznikla zbraň, jež svými vlastnostmi předčila ostatní předložené prototypy. Na rozdíl od pušky M1 měla také odnímatelný zásobník s kapacitou 15 nábojů. Po zkouškách v září 1941 došlo 22. října k urychlenému zavedení karabiny do výzbroje pod označením U. S. carbine, Cal. .30 M1.

První objednávky získaly v listopadu 1941 firmy Winchester a Inland Division of General Motors Corporation. Stoupající výzbrojní požadavky, umocněné vstupem Spojených států do války po napadení Japonskem v prosinci 1941, přiměly výzbrojní úřad k udělení objednávek dalším firmám. Do výroby karabin M1 se v letech 1942–1945 zapojily i firmy, jež se zbrojní výrobou mnohdy do té doby neměly zkušenosti: Underwood Elliot-Fischer Company v Hartfordu, Rock-Ola Manufacturing Corporation a Quality Hardware and Machine Corporation v Chicagu, Irwin-Pedersen Arms Company v Grand Rapids, National Postal Meter Company v Rochesteru, The Standard Products Company v Port Clintonu, Saginaw Steering Gear Division General Motors Corporation v Saginaw a v Grand Rapids či International Business Machines Corporation v Poughkeepsie.

Vzhledem k parametrům zbraně a výrobním nákladům (cena jedné karabiny vycházela přibližně na 45 USD, u pušky M1 činila 85 USD a jeden samopal Thompson vycházel na plných 225 USD) představovala karabina M1 za dané situace optimální řešení. Bojová hodnota karabiny, zařízené na poměrně slabý náboj, byla ovšem diskutabilní. To nic nemění na skutečnosti, že oblibu ji zajišťovala především nízká hmotnost a provozní spolehlivost. Celková válečná produkce karabin dosáhla více než 6,5 milionu kusů, což bylo o půl milionu více, než kolik stihly americké zbrojovky vyrobit pušek M1, vyráběných navíc již od roku 1936.

Ráž: .30 carbine (7,62 x 33 mm)

Celková délka: 905 mm

Délka hlavně: 454 mm

Délka záměrné: 545 mm

Kapacita zásobníku: 15 nábojů

Hmotnost zbraně s prázdným zásobníkem: 2340 g

Hmotnost zbraně bez zásobníku: 2260 g

v.č: 5214258